Jistě se jako zkušená mentorka a byznysmenka setkáváte i s mladými podnikateli. Je pravidlem, dle vaší zkušenosti, že děti z podnikatelských rodin přebírají byznys po rodičích a podnikají dál? Dalo by se říct, že to mají v lecčem jednodušší, že mají zkušenost a že se nebojí podnikat?
Já myslím, že to je mix. Někteří chtějí, přebírají firmu a nebojí se podnikat. Někteří ale naopak vidí ty negativní důsledky podnikání, co všechno to obnáší, a rozhodnou se vědomě nepodnikat, ale být odborníky v nějakém oboru, dělat nějakou jinou profesi, takže ta podnikatelská rodina učí své děti různým variantám.
Někdy se asi stává, že rodinná firma nemá nástupce, protože děti byznys převzít nechtějí, jak říkáte.
Možná bych ani nepoužila slovo „nechtějí“, oni prostě cítí, že chtějí dělat něco jiného, jinou profesi. Potom je důležité, aby jim rodiče tu příležitost dali, protože když oni budou dělat něco, kde budou nešťastní, tak to stejně nebudou dělat dobře.
Myslíte si, že v tom může hrát roli i to, že se bojí, že třeba nedosáhnou úspěchů rodičů?
To je jedna věc, další věc je zodpovědnost. Podnikání je velká zodpovědnost, znamená to, že přebíráte podnik v nějaké kondici. A když ten stav neudržíte, nebo neděláte růst, to je velká zodpovědnost v mnoha aspektech. Myslím si, že to je fakt výzva pro silné jedince.
Řekla byste, že podnikat je pro ženy těžší? Nedávno jsem na jednom vzdělávacím workshopu od ženy s dobrým nápadem, která chtěla založit startup, slyšela, že jí jako ženě a matce nikdo do startupu nezainvestuje, což mě velmi překvapilo, že je takto nastavená.
Já si myslím, že by ten startup měl hlavně mít ekonomický rámec, což znamená, že by měl přinášet svému zákazníkovi takovou službu nebo produkt, za který bude ochotný zaplatit, a je jedno, jestli je to žena, nebo muž. Myslím si, že hodně žen začíná podnikat i proto, že chtějí mít flexibilní pracovní dobu. Potřebují skloubit kariéru s mateřstvím. Vzniká hodně hezkých nových startupových projektů, a kolikrát jsem opravdu velmi příjemně překvapená, jak jsou ženy nesmírně kreativní. Mám z toho radost. Mladé české ženy, které chtějí přijmout výzvu, do toho jdou. Na druhé straně ale chápu i ty ženy, které do toho jít nechtějí, protože pro ně je třeba důležitější pracovat na nějakém stabilním místě třeba v korporátu a nebrat ty výzvy v podnikání, protože podnikání je vždycky houpačka.
Samozřejmě záleží na nápadu a na schopnostech. Neřekla byste tedy, že by to ženy v něčem měly obecně těžší, co se podnikání týče?
Vždycky to pro ně bude těžší v péči o děti. Ta mateřská zodpovědnost, to je něco, co na ženách vždycky leží. A pokud má partnera, který ji v tomto chápe a podporuje, tak se to rozloží. Ale nemusí toho partnera mít. Je hodně žen, které začaly podnikat i trochu z nouze, protože prostě nemohly najít práci, měly nemocné děti, často si je zaměstnavatel nechce ponechat, pokud nejsou třeba ve státní správě…Některé prostě musely začít podnikat a být kreativní. A vezměte si, kolik je krásných nových podniků, malinkatých, ale to stačí pro regionální ekonomiku.
Řekla byste, že občas „z té nouze“ vlastně vznikne daleko lepší nápad nebo funkčnější podnik?
Nevím. Je to vždycky o příležitosti, ale když máte silný motiv, proč něco udělat, tak za tím jdete, ještě když máte tu vášeň a chuť to dokázat a najdeme si ty své zákazníky…Vždycky je to o tom mít zákazníka. Dobrý nápad, který je někdo ochotný zaplatit.
Podpoře žen v podnikání se zabýváte už skoro 30 let. Jak se za tu dobu podnikatelské prostředí nebo obecně podnikání změnilo?
Určitě je mnohem větší konkurence, mnohem větší tlak na kvalitu služby, na větší uspokojení zákazníka, tlak na cenu, na rychlost, na kreativitu, je mnoho nových řešení. Pořád jsou kolem nás příležitosti, ale je potřeba tu příležitost chytit včas, a proto je dobré sledovat trendy.
V devadesátých letech bylo v České republice mnoho nových velkých příležitostí. Nebylo tolik konkurence mezi těmi podniky. Byla zahraniční konkurence, ale mluvíme o segmentu malého a středního podnikání, nemyslím velké firmy jako třeba Škoda Plzeň. V segmentu malého a středního podnikání nebyla tak velká konference jako je teď.
Když se podíváme do minulosti, do doby První republiky, kdy u nás bylo hodně malých, rodinných podniků, lehký průmysl, v některých ohledech jsme byli soběstační. Myslíte, že by bylo možné se k tomuto stavu alespoň částečně přiblížit? Napadá mě to po přednášce o deglobalizaci, kterou na dnešní konferenci měl ekonom Mojmír Hampl.
Já bych vám odpověděla trošku jinak. Jako Česká republika máme možnosti. Budou vznikat nové typy podniků, ne typ, který byl za První republiky. Budou vznikat rodinné firmy. Velká síla je v rodinných firmách, ta se nesmí podceňovat. Přichází umělá inteligence, digitální továrny, ale to jsou digitální továrny o velikosti malých nebo středních podniků, které vlastní konkrétní rodiny. Takže já si myslím, že tady ta příležitost je, když chytneme technologický trend. Nesmíme zaspat. Důležité je, abychom ty technologické trendy a příležitosti zvládli s kvalitními vzdělanými lidmi, prakticky myslícími. Ti chybí.
Zvládáme v Česku chytat technologické trendy?
Já nevím. Já se pohybuji ve skupině lidí, která se pořád dívá dopředu, nedokážu zprůměrovat, jak Česká republika zaspává. Myslím si, že zaspává v hodně aspektech, třeba různými politickými rozhodnutími, ale ne mentalitou lidí, podnikatelů a manažerů, protože ti mají ten svět otevřený a uvažují bez omezení.
Věnovala jste se hodně oborům, telekomunikaci, stavebnictví…
Já jsem se zase tolika oborům nevěnovala. Ve svém životě jsem se v podstatě věnovala jen dvěma oborům. Věnovala jsem se IT a telekomunikaci, což jsem vystudovala. Založili jsme firmu GiTy. A pak jsem se věnovala oblasti ekologického podnikání, udržitelnému rozvoji a recyklaci, takže to byl takový druhý obor, kterému jsem se věnovala.
Vy jste také prezidentkou České manažerské asociace, že?
Ano, dnes jsem tu zastupovala ČMA s kolegyní Hanou Šmejkalovou, která je viceprezidentkou. ČMA v sobě utváří platformu k propojování lídrů, podnikatelů a manažerů. Měli bychom se naučit spolupracovat čím dál víc. Byli bychom velmi rádi, aby se Česká manažerská asociace v Plzeňském kraji s těmito subjekty propojila a abychom v tomto prostředí spolupracovali, protože to bude ve prospěch všeho. Myslím si, že vždycky je opravdu důležitá ta regionální síla, protože pak to skládá celou Českou republiku.
Vy jste mj. také spoluautorkou a koordinátorkou projektu Ženy 50 Plus/Mínus zaměřeného na sebevzdělávání a profesní a osobnostní rozvoj žen starších padesáti let. Občas od žen v tomto věku slýchám, že je kvůli věku v pohovorech diskvalifikují. Zároveň se dočítám, že jsou zaměstnavatelé za tyto zkušené pracovnice, a nejen ženy, ale i muže, rádi, protože je na ně spolehnutí a je vidět, že si pracovní příležitosti váží a jsou přínosem. Jaká je vaše zkušenost?
Pokud by to takto bylo, jak vy to říkáte, tak je to super, protože mladí můžou čerpat ze zkušeností starších a vzniká tak vlastně mezigenerační spolupráce a takový dobrý mix. Já mám ale bohužel opačnou zkušenost, a sice že mladí personalisté často nechtějí vzít ženy 55+ , i když dneska víme, že důchod se prodlužuje. Člověk je vysoce kvalifikovaný, umí třeba 3 jazyky, má zkušenosti, je odborně vzdělaný, ale oni si myslí, že je pro ně drahý, a tak vezmou třeba dva mladší zaměstnance, ale přitom by úspěch mohl být větší, kdyby měli kombinaci mladého člověka a seniora. Další věcí je, že se tam třeba neprolíná firemní kultura, protože mladí mají jinou firemní kulturu, stejně jako lidé ve věku 55+, ale zase je to o vzájemné toleranci a pochopení, protože většinou máme děti a ty taky mají jinou kulturu, mají rádi něco jiného než naše generace. Myslím si, že tím přicházejí o vědomosti, které ten senior může poskytnout, a seniorem nemyslím důchodce, ale seniorního konzultanta nebo seniorního odborníka.
Působíte v Brně, a tak se vás ještě zeptám na JIC Brno, které je neuvěřitelně schopné a úspěšné. Na naší loňské konferenci vystupoval zástupce ředitele pro strategii JIC Dr. David Uhlíř. Předpokládám, že spolupracujete?
S JIC jsem spolupracovala dříve, teď víc působím v Praze, ale jsem taková celorepubliková. Ale byla jsem u toho, když JIC vznikal, takže ten vývoj znám. JIC je dneska výborným příklad toho ekosystému, který pomáhá regionu. Jsem v kontaktu s jinými takovými inkubátory nebo inovačními centry, kde zase můžu přispět svými zkušenostmi a posunout je tam. Je potřeba jít tam, kde je to potřeba.
Vloni na konferenci pan Uhlíř hovořil o tom, jak se Brno muselo rozhodnout, v důsledku poměrně velké nezaměstnanosti, jakým směrem se vydat, aby tento nepříznivý vývoj zvrátili. A tím začal příběh o Brnu jako úspěšném městě, orientovaném na IT a technologie.
Ale to je pravda. Brno zaznamenalo propad průmyslu. V devadesátých letech vznikla taková pracovní skupina, kde byli lidé z podnikatelské sféry, skupina lidí z akademického prostředí a z municipality. A tam se opravdu projednávalo, co se s tím bude dělat. Tam vznikly všechny ty iniciativy na podporu vzniku výzkumných ústavů. Masarykova univerzita i VUT investovaly do založení CEITEC a vzniklo nové technologické centrum pro stávající a nové firmy. To byla celá řada správných rozhodnutí, a bylo to o té spolupráci napříč politickými stranami, nešlo o to, kdo byl za jakou stranu, šlo o prosperitu regionu. Já si tu minulost pamatuju a myslím, že byla úžasná.
Myslíte si, že je možné tenhle úspěch zopakovat v dnešní době a někde jinde?
Samozřejmě. V každém regionu, kde vzájemná spolupráce, kde se soustředí znalostní záležitosti s podnikatelsko-podnikovou sférou.
Teď by to možná chtělo soustředění celorepublikové.
Každý region má tu příležitost. Teď je otázka, jak se toho chopí a na které obory se zaměří, protože není možné, nebo je zbytečné soustředit se na ty stejné. Mě pozitivně překvapilo, že Plzeň je orientovaná na strojírenský průmysl, na ty velké věci, dopravní systémy, jadernou energetiku, ale zároveň i biotechnologie, což je úplně super.
Takže ten mix hodnotíte jako dobrý?
Určitě. Nemůže být jen jedna specializace.
Již zmíněný David Uhlíř říkal, že pět inteligentních specializací, které v regionu máme, mu přijde poměrně hodně. Brno se zaměřilo více úzce.
Ano, Brno se vydalo směrem IT, ale pořád tam zůstal vesmírný výzkum, byť IT ho hodně převálcovalo, protože to bylo dané. Ale taky jsme v jiné době. Je potřeba si najít rozvojové trendy pro ten daný kraj, kde je největší potenciál, a to musí říct místní odborníci. Možná dva, tři směry, ono se ukáže, který bude lepší.
Hrozně se mi líbí výrok ekonoma Davida Navrátila, který dnes na naší konferenci také hovořil, a to: „Mohli bychom růst o 6 procent ročně, jenže Česko není stavěné na Čechy.“ Přemýšlíte hodně pozitivně, a tak mě zajímá, co vy si o tom myslíte.
Tak to musíme změnit! Hodně se těším na jeho přednášku. (rozhovor vznikal těsně před ní, pozn. autorky)
Ing. Olga Girstlová, Ph.D.
Inspirativní podnikatelka a mentorka. Byznys konzultantka v oblasti strategie a managementu, čestná prezidentka Českomoravské asociace podnikatelek a manažerek, jednatelka a majitelka společností Flexibuild Technology s.r.o a GrowBUSINESS s.r.o. Olga Girstlová vystudovala Elektrotechnickou fakultu na VUT Brno a získala doktorát z managementu a ekonomie na FAME UTB Zlín. S manželem a svým otcem založila telekomunikační společnost GiTy, a.s. Po jejím prodeji v roce 2009 založila startup zaměřený na recyklaci odpadních tetrapakových obalů. Vytvořila a ve stavební praxi ověřila nový originální stavební materiál - stavební desku Flexibuild, který získal evropský a americký patent. Celoevropský patent byl prodán obchodním partnerům, kteří garantují jejich praktické využití ve stavebnictví v Evropě. Udělený americký patent používá obchodní partner pro výrobu v USA. Během své kariéry získala mnoho profesních ocenění, mj. Vedoucí podnikatelka světa z roku 1999, které jí bylo uděleno v Monaku. Dlouhodobě se věnuje podpoře podnikání žen už od roku 1996 formou různých projektů a odborných mezinárodních konferencí. Je spoluautorkou a koordinátorkou projektu Ženy 50 Plus/Mínus zaměřeného na sebevzdělávání a profesní a osobnostní rozvoj žen starších padesáti let. Je členkou správní rady a výkonnou ředitelkou Nadace ZET profesora Milana Zeleného a zakladatelkou Letního podnikatelského kempu pro mladé lidi z dětských domovů, jejichž programem za 9 let (formou Regionálních podnikatelských kempů v rámci celé ČR) prošlo přes 160 mladých lidi.
