V současnosti se věnujete i poradenství pro startupy. Jaké „problémy“ nejčastěji řeší? S čím jim konkrétně pomáháte?
Startupy nejčastěji řeší, jak na to. Jak celý ten svůj nápad realizovat, tj. za jakých podmínek získávají prostředky na realizaci, anebo pokud mají realizaci, jak jej komercializovat. Mám za to, že k tomu bylo již řečeno mnoho a mnoho zkušenějšími. Nicméně z naší praxe mohu jako jakousi univerzální věc zmínit problém nastavování míry participace samotných tvůrců. Většinou bývá přístup extrémně vyosen buď na jednu, anebo na durhou stranu. Buď jsou všichni přátelé a absolutně si věří, nic není problém a vše se nějak doladí, čímž však zakládají na problém v budoucnu a riskují tak i své přátelství, anebo naopak vykazují takovou míru vzájemné nedůvěry, že jsem nucen je upozornit na to, že v takovém případě možná jejich společné podnikání nedává smysl. To je zpravidla ve snaze vzájemně se odstrašit za každou cenu „zchladí“. Nelze prostě kazuisticky pojmenovat všechny možné problémy, které je čekají, lze ale jasně stanovit nějaké základní principy, což je zlatá střední cesta mezi oběma extrémy. V oblasti IT pak je téměř klasickým problémem to, že řešení majetkových práv k softwarům přichází velmi pozdě, čímž v důsledku proběhnuvších právních následků jsou startupy nucené složitě a nákladně „dohánět resty“ tím, že vztahy vyjasní a jasně nastaví. Z pohledu potenciálních investorů je to přitom zásadní.
Je to pro vás víc rutina, nebo se objevují zajímavé, méně časté problémy k řešení?
Rutina je to spíše v té byrokratické části – standardní podklady pro standardní úkony nejsou příliš záživné, ovšem o to více mohou být rizikové. Ďábel se skrývá v detailu, a jestliže někdo má právníky za čerty, pak přesně tento typ rutinní práce je jejich peklem. Zcela standardní je situace, kdy kolega nevěnující se do hloubky problematice udělá chybu, jíž si ani nemůže všimnout a jejíž následky mohou být opravdu zásadní, minimálně pak obtěžující. Současně i u zdánlivě zcela nezáživné kauzy typu „obyčejného“ sousedského sporu mohou vyvstat zásadní právní otázky, a tedy i výzvy. Tím spíše tomu tak je u startupů, kde navíc často chybí ve vztahu k jejich záměrům zákonná úprava, neexistuje žádná alespoň částečně inspirující rozhodovací praxe a současně je zde ohromné riziko v podobě faktoru „deus ex machina“, kterým může být nepředvídané pozdější rozhodnutí zákonodárce regulovat problematiku pro startup devastujícím způsobem, anebo rozhodnutí soudu ve sporu, které dokonce nemusela čekat ani jedna ze stran. I proto je dané právní odvětví náročné na sledování vývoje a trendů. Tím se také dotýkám toho, proč je současný stav nedostatečnosti právních systémů takový problém – vede totiž k nepředvídatelnosti, a ta je opakem právního státu. A právní stát je přitom ověřeně garancí ekonomické i sociální stability a rozvoje.
Řekl jste, že právo uchopuje realitu a dává jí nějaký řád. Určitě jsou oblasti, kde právo za realitou zaostává, je to tak? A ví se o těchto oblastech, nebo se na ně tzv. přijde, když se setkáváte s jednotlivými reálnými případy? Jak často se to děje?
Právo bude vždy zaostávat za realitou. Na druhé straně právo realitu spoluutváří. Tím, jak k právu přistupujeme, proto vlastně determinujeme celou řadu jevů, které právo následně bude nuceno uchopovat. V právní teorii se pracuje s pojmem „kazuistika“, který v principu označuje přístup k popisu reality pro právní potřeby formou snahy taxativního pojmenovávání konkrétních případů, namísto hledání obecných kritérií za účelem analýzy principiálních znaků. Kazuistický přístup k tvorbě a udržování právního systému v chodu je z podstaty odsouzen k nedostatečnosti, neboť nelze popsat všechny možné situace a zobecnění je jedinou možností, jak snižovat situace, které právem, ač by měly být, regulovány nejsou. Ten druhý přístup je podstatně náročnější, puristický a trvanlivější, protože mnohdy umožňuje uchopit i jevy nepředvídané na základě analogického přístupu. To ovšem „objevili“ již staří římští právníci a to je, dnes možná bohužel někdy málo oprašovaný, odkaz římské právní vědy. Zatímco tak samotné zkoumání oblastí, kde právo evidentně nestíhá, narůstá tím, jak se více a více odborníků této problematice věnuje, mám dojem, že zde je jakási rezignace na hledání nových legislativních technik a cest. A stejně tak, jak narůstá kazuistika, se tím již tak udýchané právní systémy více zadrhávají, protože těžknou tím, jak se neefektivně nafukují.
Ve svém vystoupení na PechaKucha Night Plzeň Science jste zmínil pojem de lege ferenda a právo 2.0. Můžete tyto pojmy vysvětlit a říct, co se pod nimi skrývá? Na planetě se jím zabývá jen pár lidí, že?
De lege ferenda je opakem pojmu de lege lata (platné právo). Doslova znamená „podle budoucího zákona“, ovšem v přeneseném smyslu v sobě obsahuje pojmenování představy o tom, jaké by právo mělo být, kam by mělo směřovat. Tím se zabývá právní věda, výkonná moc a zákonodárce nepřetržitě. Ve vztahu k pojmu právo 2.0 lze říci, že ten pod něj lze podřadit. Onen velký závod, o kterém jsem již mluvil v první části rozhovoru, je vlastně také závodem v rychlosti a míře kreativity v představách o tom, jaké by právo mělo být. Právo 2.0 bych zařadil do těch méně standardních přístupů k uvažování o tom, jakým směrem se dále ubírat.
V tomtéž vystoupení jste zmínil spojení „postavit Kolumbovo vejce na špičku“. Co si pod tím představit?
To je zkratka, ve které se skrývá vyřešení problému nepředvídaným a jednoduchým způsobem, který je k dispozici, ale nemusí být na první pohled vůbec zřejmý, díváme-li se na něj prizmatem dosavadní zkušenosti. Způsobem, který je přitom následně snadno zopakovatelný dalšími. Stavění vejce na špičku v právu, věřím, by mělo jít cestou pojetí práva jako informační technologie a využití výhod z toho plynoucích. Mám pocit, že právě podpora a prohloubení spolupráce mezi právníky a ajťáky může inkubovat to, co právní systémy více či méně vědomě hledají, a nepochybně stále silněji potřebují. Možná prostě problém nestojí tak, že právo musí najít způsob, jak regulovat technologie, ale jak technologie učinit součástí práva.
Máte za sebou zkušenost i se studiem v zahraničí, konkrétně v Izraeli na Buchmannově právnické fakultě Univerzity v Tel Avivu, se zaměřením na právo informačních technologií a korporační právo. Vnímají v Izraeli právo ve srovnání s Českem odlišně? Jaká to pro vás byla zkušenost?
Právo hebrejská kultura vnímá nepochybně odlišně. Dokonce se říká, že právníci jdou přímo do nebe, protože jsou to lidé, kteří i na tom nejhorším člověku dokáží vyzdvihnout to dobré. Opět ale vážněji. Izraelci jsou pragmatičtí, efektivní, přímí a bystří z podstaty. Jsou tříbení tlakem, a jak známo z fyziky, pod tlakem se tvoří „těžké váhy“. Myslím, že hebrejská kultura, a to nejen v Izraeli, má velmi kladný a evidentně úspěšný přístup ke vzdělávání a rozvíjení celistvosti ducha. Domnívám se, že to ovládali dobře také staří Řekové, jen Evropa tento svůj odkaz, zdá se, dost zanedbala. Právo je svým způsobem také produktem přirozené touhy člověka po spravedlnosti, která je zase vlastní rozvinutému duchu. V kombinaci s pragmatismem je to pak ideální prostředí pro inovace v právu, stejně jako z obdobných důvodů i pro jiné inovace. Izraelci se nebojí ptát, co je třeba, a hledat řešení, které možná na první pohled může být zarážející, ale může být efektivní. Na Univerzitě v Tel Avivu tak například najdeme ekonomickou právní teorii, která uvažuje nad tím, zda by nebylo lepší, kdybychom v některých případech nemohli předvídat sankce, protože, suma sumárum, by následně nebylo možné pro ty, kteří páchají úmyslnou trestnou činnost, spočítat si, zda se jim vyplatí. V Tel Avivu obecně hodně pracovali s aplikací teorie her při snaze hledat nová právní řešení, a především se nebáli oslovovat v zájmu svých studentů profesory z celého světa. Zdá se mi, že výuka tam byla minimálně ve vztahu k mému zaměření cca 10 let napřed oproti našim podmínkám. Teprve dnes se setkávám s tím, že někteří kolegové významně hovoří o problémech, o kterých nám s neuvěřitelnou mírou hloubky přednášel profesor Birnhack v semináři k IT právu, anebo profesorka Jasanoff v rámci svého předmětu věnujícímu se vztahu práva a přírodních věd v roce 2016. Stimulující bylo také to, že kampusy tam, po vzoru těch amerických, prostě nutí různé obory k nekonečné interakci, když snídáte, obědváte, stojíte ve frontě anebo do sebe vrážíte ve dveřích. Ta interakce z podstaty zvyšuje pravděpodobnost, že z toho vznikne něco báječného. Za velmi důležité pak považuji to, že pro tuto interakci Izraelci vytvářejí a neustále kultivují jeden zásadní předpoklad, a to vzájemný mezioborový respekt a uznání. Ten u nás často postrádám, někdy se mi zdá, že některé fakulty dokonce systémově vedou své studenty k opačnému postoji. Zkušenost to tedy byla skvělá a rád bych si ji zopakoval. A tak se zatím snažím alespoň svým dílkem přispívat k něčemu podobnému u nás, a to především v Plzni.
