Nepřipadáte si jako rocková hvězda ve vědě? Skromně říkáte, že jste obyčejný člověk s vášní pro vědu, co rád tvoří a objevuje svět kolem sebe. V poslední době jste ale hodně vidět, pro mnohé je jen vystoupení na PechaKucha Night velký úspěch.
Opravdu si myslím, že jsem obyčejný člověk. Na základní škole jsem měl trojky, ale baví mě moje práce a tak jsem ji ochoten věnovat opravdu hodně svého času i energie. Mám pak opravdu velké štěstí, že se mnou pracuje spousta nadaných studentů a kolegů, jejichž projekty jsou v mnohém unikátní. Mám nadšení pro vědu a projekty, které staví na vědeckém poznání a snaží se přinést technologie, které mohou přispět k naší udržitelné společnosti. Vidím pak, že pro současnou generaci studentů je práce na takových projektech lákavá. Plzeňská vědecká hvězda určitě nejsem a je jí například profesor Matějovič nebo profesor Minár, které jsem měl tu čest poznat blíže. A k tomu úspěchu. V technických vědách se často úspěch měří jinak. Měří se ve výkonu, efektivitě nebo ještě častěji v penězích – výzkumné projekty se hodnotí podle toho, kolik miliard na výzkum přinášejí. Zásadní problém však osobně vidím v tom, že jen velmi málo z projektů, snad jeden z deseti, přinese skutečné výsledky. Je to přirozené a upřímně se nelze divit, že každý nápad nepřinese hmatatelné výsledky. Je prostě vyšší šance, že výzkum skončí projektem spíše než produktem, takže se výzkumníci chlubí rozpočtem svého projektu, ne s tím, jaký dopad výzkum a vývoj skutečně měl. Osobně pak vnímám úspěch ve vědě a výzkumu ve dvou rovinách, pokud přinese nové poznatky k vědění (základní výzkum) nebo pokud má společenskou relevanci (aplikovaný výzkum). A když se vrátíme zpět k popularizaci a komunikaci vědy, tak konference jako PechaKucha nebo TEDx mají širší socio-environmentální dopad a jsou jedním z velmi důležitých výsledků vědy a výzkumu. Proto je považuji za nedílnou součást své práce.
Čím jste chtěl být jako malý kluk? Snil jste o tom, že jednou budete vědec?
Asi ano. V relativně mladém věku jsem již měl představu, že věda, výzkum a vývoj je něco, co bych chtěl v budoucnosti dělat. Můj starší bratr také studoval doktorát na ZČU v Plzni, a já jsem tak mohl relativně brzy a zblízka sledovat, co je výzkumná práce. Od malička jsem přitom tíhnul k technickým vědám a vždy jsem něco vyráběl, stavěl a tvořil. Měli jsme doma počítač, na kterém jsem se učil vytvářet animované filmy, programovat a místo hraní her mě vždy bavilo hry vytvářet. O sobě bych však asi nikdy neřekl, že jsem vědec, mě více charakterizuje tvorba.
Říkáte: „Nejsem vědec, mě charakterizuje tvorba…“ Připadá mi, že kreativce nebo absolventy humanitních oborů mnozí neberou vážně a podporováni jsou spíše technicky orientovaní jedinci, po nichž je logicky velká poptávka…
Ano, naši absolventi z technických oborů dlouhodobě nemají problém s hledáním svého uplatnění. Osobně však tlak čistě na technické obory vnímám jako krátkozraký. Osobně rád zkouším a pracuji na vizionářských technologiích, ale nejsem bezhlavý a také si uvědomuji negativní dopady technologií na naši společnost a naši planetu. I proto je zkouším, pere se ve mne technooptimista s technopesimistou. Velmi často se mluví o interdisciplinaritě, ale je velmi důležité si uvědomit, co to znamená. V dnešních technologiích se již nepropojuje jen elektrotechnika a informatika se strojařinou, propojuje se technika a biologie, skrze informatiku a umělou inteligenci se propojuje technologie přímo s člověkem a stává se naši nedílnou součástí. Technika je spojená s právem a filozofií. Dříve málokdo přemýšlel nad tím, jaké dopady budou mít technologie, které se uvádí na trh. U nás v Plzni má vzniknout hub pro autonomní dopravu. Ale co se stane, až autonomní dopravní prostředek řízený pomocí strojového učení zničí majetek nebo zraní člověka? Kdo ponese odpovědnost? Na Harvardově univerzitě vznikl velmi zajímavý projekt Moral Machine, který se právě tomuhle tématu věnuje a každý si jej může na sobě vyzkoušet (www.moralmachine.net). Představte si, že jede dokonalé samořiditelné auto, má dokonalé senzory, o všem ví a jediné, co nemůže porušit, jsou fyzikální zákony. Co se má stát, když se auto dostane do situace, kde nebude moci právě tyto fyzikální zákony porušit? Najede na přechod, kde zabije chodce, nebo nabourá do zdi a zabije posádku vozu? Na přechodu může jít maminka s dítětem “na červenou”, v autě pojede mladá rodina, kde zemře otec, když auto úmyslně nabourá, aby zabránilo kolizi na přechodu. Co se má stát? Ukazuje se, že na těchto problémech se sami v rámci naší společnosti neshodneme, ani v rámci jedné země, natož kontinentu nebo celosvětově. V Česku by měla „přednost“ maminka s dítětem, v Asii důchodce. V posledních dnech pak například vznikla petice, aby se zastavil vývoj AI (umělé inteligence), nikdo jej nemá pod kontrolou, a vývoj jde velmi rychle vpřed. Takových otázek na hraně mezi technickými a humanitními obory je mnoho. Dalším příkladem může být CRISPR, metoda, která dokáže editovat geny. Jakým způsobem s takovou technologií máme naložit? V biologii a medicíně máme větší kontrolu nad tím, co se ve výzkumu děje, a etické otázky jsou řešené dlouhodobě, ale v technice se etika řeší jen okrajově. Jsou tu samozřejmě také environmentální otázky. Mnoho moderních materiálů neumíme desyntetizovat, neumíme je recyklovat. Řekl bych, že podpora by měla být rozprostřena mezi všemi vědními obory, protože jinak může naše společnost začít “kulhat”. Dokonce se obávám toho, že jsme toho svědky již dnes.
